Myšlenky na měsíc
MYŠLENKY NA MĚSÍC ÚNOR
PETR ŠMOLKA
MUŽ A ŽENA – NÁVOD K POUŽITÍ
PORTÁL 2004
21. Neříkejte svým dětem, že je nemáte rádi, i když dělají chyby.
22. Ne každá dětská „nemoc“ je skutečná nemoc. Někdy je to volání o pozornost.
23. Nesnažte se dětem namluvit, že jste dokonalí.
24. Rodinný život přináší krásné prožitky, ale i rizika. Neshody kolem dětí patří k těm nejtěžším.
25. Děti jsou velmi citlivé na atmosféru v rodině. Napětí vnímají dřív, než si to uvědomíme.
26. Nikdy si nemyslete, že omluva je pod vaši důstojnost. Upřímná omluva vztah prohlubuje.
27. S věkem často rostou i méně atraktivní vlastnosti. Kontakty s vrstevníky mohou být balzámem pro duši.
28. Jak řekl jeden moudrý člověk: žijme tak, jako by každý den mohl být poslední – a prožijme ho naplno.
MYŠLENKY NA MĚSÍC BŘEZEN
MILOŠ SZABO
ZPOVĚĎ? NE!
CESTA 2015
1. Chceš-li, přemýšlej o zpovědi trochu jinak, než při klasické hodině náboženství a udělej si na ni dostatek času.
2. Důležité je začít. Prvním krokem, který nás dostává do pohybu, je mít počátek cesty, startovací bod, který nás vede určitým směrem.
3. Dalším krokem je náš cíl, a proto od okamžiku, kdy víme, kam máme namířeno, by se naše cesta měla ubírat podle určitých ukazatelů, které nás k němu dovedou.
4. Na této cestě je důležitý nejen počátek a cíl, ale také dostatek energie k jejímu uskutečnění.
5. Ať už bude cílem lidského života cokoli, je nutné tomu přizpůsobit i své chování a postoje.
6. Pokud cílem lidského života nemá být jen prázdnota, pak je veškerá lidská schopnost přemýšlet, uvažovat, přemáhat se a obětovat se buď velkým omylem osudu či výsměchem tomu, kdo tento koloběh života kdysi spustil.
7. Měl bych se pokusit poznat, proč tady jsem a kam kráčím.
8. Vydat se na cestu k Tomu, který nás přesahuje, znamená přijmout to, že často nebudeme rozumět ani Jemu, ani Jeho cestám. Někdy může být cesta člověka naopak velmi jednoduchá – a to od chvíle, kdy jsme schopni říct a přijmout, že nás Bůh převyšuje.
9. Cesta k Bohu často není jasná a přímočará, ale mění se v různých etapách života. V důsledku různých vlivů se od této přímočaré cesty vzdalujeme.
10. Často v nás Boží přikázání evokuje představu toho, kdo si uzurpuje moc a všechno či všechny podřizuje tomu, aby Jeho vůle byla přijímána jako rozkaz.
11. Člověk si musí opakovaně připomínat, že svolení či zákazy tu nejsou od toho, aby omezovala naši svobodu, ale že nás směřují k našemu dobru.
12. Pravidlo „Žij a nechej žít“ ztrácí na intenzitě tehdy, když vedle nás chce „nějak“ žít i jiný, jehož „nějak“ není však v souladu s mým a narážíme na sebe.
13. Vztah vzniká, když do života vpouštím druhou bytost. Když ji tam vpouštíme dobrovolně, nazýváme tento vztah láskou.
14. Miluji a jsem milován. Najednou není ostudou, že mi život lajnuje a diktuje něco a někdo jiný než já. V lásce není pak těžké poznávat své místo pod sluncem, své přednosti i své slabiny. Přebíráme životní styl toho, kdo nás obohacuje více než my jeho.
15. Láska se nemá jenom přijímat, má se na ni odpovědět. Proto Ti důvěřuji Bože, ať je to tak, jak chceš Ty. Bůh skutečně přichází s odpovědí, jak máme žít, jaká by měla být naše cesta.
16. Nelze než věřit Bohu, že není nic, co by bylo namířeno proti nám a že životní pravidla
neboli přikázání směřují nikoliv k Jeho, ale k našemu dobru.
17. Žijící Ježíš není jen příkladem hodným následování, ale i darem každému člověku.
18. Pokud se pokoušíme dostat k Bohu sami, když spoléháme pouze na vlastní síly, bývá toto úsilí člověka velmi často nepřehledné. Cesta to bývá namáhavá, nejistá, trpká a svým způsobem smutná.
19. Ten, kdo věří, může vidět Boha, jenž se lidem ještě více přibližuje a podává mu zřetelně a hmatatelně pomocnou ruku. Stává se tak člověkem, aby i jako člověk kráčel cestou.
20. Při propojení života našeho a Ježíšova se dostáváme k určitým styčným událostem, v nichž se z něj do nás vlévá „něco“ z Boha. Nejde o nějakou imaginární sílu či kinetickou energii. To „něco“ přesahuje jakékoli lidské možnosti i fyzické zákonitosti.
21. Tento „přesah“, tento přísun kvalitní a výkonné energie nám napomáhá na životní cestě se zdoláváním různých složitých situací. Udržuje nás nejen v pohybu, ale pomáhá nám, abychom ani při vážných starostech, partnerských krizích, při těžké nemoci či při přechodu branou smrti neztráceli ze zřetele cíl, k němuž jsme byli povoláni.
22. Životní energie, kterou nelze srovnat s ničím jiným i přes veškeré naše snažení, vešla ve známost pod pojmem svátost. Sama o sobě však stejně jako jiná energie nic nedělá, a i v tomto případě je potřebná spolupráce toho, kdo o tuto energii stojí.
23. Pokud jsme si zvolili Boha a nekončící život s ním jako svůj cíl, často jde o cestu těžkou, nepohodlnou a trnitou a je v naší přirozenosti, že hledáme, jak si tuto cestu usnadnit, vyhnout se různým překážkám a nepohodlí.
24. Často na této nové cestě v opojení nových zážitků lze zapomenout na cíl původní a snadno ho vyměnit za jiný cíl, v dané chvíli příjemnější a přijatelnější. Či sami sebe přesvědčujeme, že se i stávající cestou k původnímu cíli jednou dostaneme.
25. Okamžik opuštění či odbočení z původní cesty není tak těžký, těžší je se na ni jednou vrátit. Toto zběhnutí nazýváme hřích. Jde o opuštění Boží cesty, Božího směru.
26. Hřích, ať už si ho nazveme jakkoli, si nelze představovat jako něco ošklivého či na první pohled něco odpudivého. Naopak – často se nám nabízí v různých lákavých podobách. Něco, co nás baví, co nás přitahuje. Pokud by nebyl hřích přitažlivý, spáchal by ho vůbec někdo?
27. Člověku se i po spáchání hříchu Bůh připomíná: jakési vnitřní „čidlo“, které k němu promlouvá. Svědomí ho bude upozorňovat na to, že udělal, co Bůh nechtěl.
28. Přesto si člověk neustále hraje na Boha. Když se Bůh jemu nechává poznat pouze tehdy, když On chce, zkouší to i člověk. Utíká před Bohem, nechce ho vidět, nechce ho slyšet. Ukrývá se.
29. I po spáchaném hříchu stojí Bohu za to, aby nás jmenovitě vyhledal. Hra na schovávanou tím však nekončí, člověk ani před Bohem neumí přiznat barvu.
30. Člověku je zatěžko na rovinu a konkrétně říct, čeho se dopustil. Jde na to hodně zeširoka, takže to vypadá, že vlastně zabránil ještě něčemu mnohem horšímu a je vlastně dobrý. Dialog ve svědomí pokračuje a ďábel je silný spojenec – má po ruce tisíce výmluv, kdo a proč za to vlastně může.
31. Anabáze jako i důsledek hříchu je pokaždé stejná. Je to ztráta výsady být s Bohem v ráji, být obklopen jeho štěstím, toho, co nás s Bohem spojovalo. Půjde to ještě nějak a někdy vrátit zpět?
